Reklama
Lavina! II.

Lavina! II.

 

Dvě laviny, rozdrcená pánev, fraktura lebky, 9 km cesty - jeden muž!

Tohle je neuvěřitelný příběh Orinoca Jonese (26), Angličana, jenž přežil dvě laviny a taky devítikilometrovou cestu z Moldoveanu – nejvyššího vrcholu Rumunska, kterou absolvoval s rozdrcenou pánví a frakturou lebky.

Úvod k tomu co prožil, najdete v prvním díle našeho článku.


JÍZDA NA LAVINĚ
Burácející příval sněhu se řítil dál dolů, nesl Jonese téměř půl kilometru, až skončil pádem z ostrého útesu. Mohutná masa sněhu svrhla oslepeného a bezmocného horolezce z třicetimetrového srázu. „Přistál jsem zadkem přímo na skále a slyšel pronikavé rupnutí. To mi praskla pánev. Pak mě zbytky laviny táhly ještě asi sto metrů lesem, až jsem se nakonec zastavil nárazem do padlého stromu.“

Jones měl vyražený dech a pohled na nohy ho dorazil. V levém stehně zela ošklivá patnácticentimetrová rána, z níž prýštila krev. Z kapsy vytáhl příruční lékárničku a ránu si ovázal. Pokusil se vstát. Omráčila ho šílená bolest – byla to rozdrcená pánev. „Doktor mi později říkal, že to vypadalo, jako kdyby mi v těle něco vybuchlo,“ říká Jones. Kromě toho doktoři objevili i frakturu lebky, rozštípnutou hlavici stehenní kosti a zlomeninu několika žeber. „Ruce a obličej jsem měl samou jizvu. Krev mi tekla z očí i uší. Batoh, nepromokavý plášť a věci na spaní byly pryč. Byl jsem kilometry od nejbližšího obydleného místa, takže jsem stěží mohl doufat, že mě tu někdo najde. Příval adrenalinu už odezněl a já teď cítil jen strašlivou bolest. Tušil jsem, že je se mnou konec. V zoufalství jsem tam asi hodinu seděl a teprve pak se sebral.”

Ve tmě se začal plazit směrem dolů a hledal místo, kde by mohl přečkat do rána. „Bylo mi jasné, že v téhle tmě bych klidně mohl zase spadnout z nějakého útesu. Byla to loterie. Ale lepší než tam čekat na smrt.“ Nakonec se mu podařilo najít rovné místo, s hlavou schovanou v bundě se schoulil do klubíčka, a tak přečkal noc v horečkách a blouznění, kdy se mu zdálo o vlcích a medvědech. „Až hystericky jsem se bál, že vlci ucítí mou krev a půjdou po mé stopě. Byla to dlouhá, vysilující noc.“ S rozbřeskem se vydal znovu dolů. Narazil na bystřinu, ovšem přes závěje se nedokázal dostat až k vodě. Musel proto čutoru přivázat na tkaničku, spustit ji do vody a pak ji vytáhnout. Na pravé noze měl omrzliny, a tak se rozhodl botu si sundat a nohu promasírovat. Aby však vůbec botu z nohy dostal, musel ji zaklesnout pod strom a odplazit se. „Nemyslel jsem na nic. Ani na Boha, ani na víru, ani na posvátné věci, nedostavila se žádná duševní očista – v mých žilách proudila jen neskutečná touha přežít,“ vzpomíná dnes.

PEKLO V ŘÍČCE
Nazout si botu mu toho rána trvalo téměř hodinu. Rozdrásanýma rukama totiž nemohl navléknout zpět do boty tkaničku – bez ní se bota vyzouvala. Plazil se dál, až dorazil k říčce, kterou poznal podle mapy. To byla cesta do bezpečí. Plazil se podél vody, až se ocitl před vysokou skálou pokrytou ledem – bylo mu jasné, že chce-li pokračovat v cestě, nezbude mu než řeku přebrodit na druhou stranu, kde byl rovnější terén. Našel si proto větev, která mu posloužila jako berla, a vrhl se do prudkého proudu. „Bylo mi jasné, že si nemohu dovolit udělat sebemenší chybičku. Stačilo uklouznout, namočit si horní část těla, a do hodiny by bylo po mně.“ Překonat tři metry širokou říčku mu zabralo skoro deset minut! Ve sněhové návěji si udělal noru a usnul.

Ráno, po třetí noci, měl kalhoty ztvrdlé na kámen. Bylo 15 stupňů pod nulou. Po rozednění se začal znovu plazit. Ještě dvakrát musel překročit říčku, překonat padesátimetrovou rokli, kdy se křečovitě držel skály a centimetr po centimetru se belhal o holi. Když se konečně vydrápal na břeh, rozvázaná pravá bota se mu zula a uplavala. Na zdravé noze měl teď jen vlněnou ponožku.

Když se ocitl na druhé straně, vyčerpáním padl. „Schoulil jsem se do klubíčka a pomyslel si, že smrt by teď pro mě byla vysvobozením. Aspoň by bylo po té děsivé bolesti. Ta myšlenka byla tak příjemná, že jsem usnul. Probudil jsem se v iglú – mezitím totiž začalo sněžit a já se ocitl pod těžkou sněhovou přikrývkou.”

POSLEDNÍ ŠANCE
Čtvrtého dne Jonese postihly křeče žaludku. Stres a kyseliny způsobily perforaci žaludeční stěny, takže mu teď do těla proudily kyselé šťávy. Později při operaci mu lékaři museli dvě třetiny žaludku odejmout.

„Zbývalo mi ještě několik kilometrů. Cítil jsem, že to musím zvládnout ještě toho dne, jinak je po mně. Už jsem prostě neměl z čeho brát.“ Nakonec Jones dorazil k téměř opuštěné farmě. Dveře byly zamčené. Pokusil se zámek vyrazit, ale pak si řekl: „Jestli zůstaneš tady, chcípneš tu a jediná výhoda bude, že ti bude tepleji. Jdi dál.“

Vlekl se proto další kilometr a půl do vísky jménem Sumerna. První dřevěný dům byl prázdný. Z druhého probleskoval svit televizní obrazovky. Posledních tři sta metrů své neuvěřitelné cesty překonal Jones na čtyřech. Jak se plazil ke dveřím, ztratil potrhanou ponožku. „Rozloučil jsem se s ní s poděkováním. Moc mi posloužila. Byla mi skoro věrným druhem.“

V BEZPEČÍ
Zvedl se a dobelhal se ke dveřím. Otevřít mu přišel starý muž s výhružně namířeným koštětem v ruce. Jones vyslovil jediné rumunské slovo, které znal: „avalanşă“. Mladší muž vtáhl Jonese dovnitř a místní mu nalili vodku. Jedné z dívek dal peníze a poprosil o čokoládu. Přinesla mu tyčinku Mars. Jeden z vesničanů, který uměl anglicky, se obrátil k dobitému horolezci zbrocenému krví s bizarní otázkou: „Téhle dívce se líbíš. Líbí se ti taky?“ Zavolali lékaře, ale první dvě nemocnice, do kterých Jonese přivezli, ho jen předaly dál, neboť nebyly vybaveny na léčbu tak vážných zranění.

„O několik dní později jsem se probudil o několik kilo těžší, ležel jsem na nemocničním lůžku, do žaludku mi vedly čtyři hadice, v obou pažích jsem měl kapačky, trubičku zastrčenou do penisu a nohu v závěsu. Chtěli mě poslat domů leteckou ambulancí, ale ten let jsme zmeškali, což mi zachránilo život. V době, kdy bych podle původních plánů měl být v letadle, mi totiž ze zadku vytekla třetina krve. Na cestě do Anglie bych vykrvácel.“ Čtyři roky po nehodě jsou již všechna Jonesova zranění zahojena – tedy kromě prstů na omrzlé noze, které mu museli amputovat. „Tuším, že jsem teoreticky lavinu vůbec neměl přežít, stejně jako tu děsivou cestu dolů. A po silném vnitřním krvácení mi doktoři dávali jen pětiprocentní šanci na přežití – přesto jsem to zvládl, jsem stále zde, trénuji a brzy zase vyrazím do hor.“


Jedna z nejkrutějších lavin, které se podařilo natočit





Sdílejte:TwitterFacebookVytiskněte si:TisknoutTisknout
Tisknout

Další z rubriky

4 otázky, které vás dostanou do životní formy

4 otázky, které vás dostanou do životní formy

Chystáte se už delší dobu něco udělat se svou kondicí, ale stále se nemůžete odhodlat? Nebo vás cvičení ve fitku neláká? ...

Číst více
Fotosoutěž Red Bull Illume ovládl i Čech Dan Vojtěch

Fotosoutěž Red Bull Illume ovládl i Čech Dan Vojtěch

Prestižní soutěž o nejlepší sportovní a dobrodružné fotky zná vítěze pro rok 2016. V jedné z kategorií vyhrál i Čech ...

Číst více
EVLS Prague Showdown – svaly v hlavní roli

EVLS Prague Showdown – svaly v hlavní roli

Na přelomu září a srpna se v Tipsport areně v Praze sešli příznivci posilování, vypracovaných svalů, zdravého životního stylu...

Číst více
Reklama

Nejnovější články

GALERIE: Oteplilo se a cyklistky vyjely hodně na lehko

GALERIE: Oteplilo se a cyklistky vyjely hodně na lehko

Ne, tyhle holky se nespotí, ani když do toho budou šlapat hlava nehlava. Ale mohly by ofouknout, tak bacha.

Číst více
Páteční gify, jediná jistota dnešního světa

Páteční gify, jediná jistota dnešního světa

A už je to tady zase. Pátek, oběd se blíží, tak než se vyrazíte najíst, nezapomeňte užít naší pravidelnou dávku. Aplikace ...

Číst více
GALERIE: Potvrzeno! Příroda je pěkně nefér

GALERIE: Potvrzeno! Příroda je pěkně nefér

Příroda je občas docela svině. Zatímco někdy rozdává plnými hrstmi, jindy zase pěkně škudlí.

Číst více
GALERIE: Ženy, které zírají do lednice

GALERIE: Ženy, které zírají do lednice

Možná vám taky doma kdysi říkali, že se do lednice nečumí jak do televize. Ale tyhle holky? Ty na to zvysoka kašlou!

Číst více