Reklama
Hovory s Franzem

Hovory s Franzem

Uznávaný skladatel, univerzitní profesor. A navíc se s ním dá skvěle bavit o muzice.

V hlasování o největšího čecha lidé hromadně volili Járu Cimrmana…

A divíte se jim?

Ne, ale nebojíte se, že mnozí berou vaši volbu podobně? Jako druh recese?

Já doufám, že ne všichni volí jen tuto cestu legrace, ale i s tím musí člověk počítat. Na druhou stranu, kdybych byl performer, který dělá jeden happening za druhým, bylo by to logické. Ale já jsem vysokoškolský profesor, což je akademická hodnost, do níž jmenuje prezident republiky. A když jsem se jím stal jako jeden z nejmladších ve své době, nebylo to kvůli tomu, jaké mám krásné modré oči. Když to vezmu z hlediska díla, tak se nepohybuji v showbyznysu a mám tišší, introvertnější profesi, ale moje věci hraje Národní divadlo nebo Česká filharmonie. Tohle ode mě rozhodně není vtipálkovství. Byl by to docela drsný šprým.

Debata o vás se nevede jen v rovině, jestli byste měl být prezident, ale i jestli si to někdo ‚umí představit‘.

Ano, to je z hlediska sociologie neuvěřitelně zajímavé. Lidi, kteří si to a priori nedovedou představit, nechť si dají paralelu, že si taky nikdo neuměl představit, že nějací rockeři budou rovni ctihodným lordům při honu na lišky, protože budou povýšeni do šlechtických stavů. Pokud je ovšem moje volba pro někoho tabu, tak v rovině nikoli morální nebo právní, ale právě jen v té estetické. Myslím si, že je to záležitost rozšiřování estetické tolerance. Když jdu po ulici, také stále vidím lidi, kteří se mi nelíbí a nesplňují například ideál antické krásy, ale přesto jim neříkám, co můžou a co ne.

Přesto se diskuse často smrskne do zkratky „vždyť by se ho ve světě báli“.

Kdyby k takovým setkáním došlo, tak by to patrně nemělo ten průběh, že někam přiletím letadlem, otevřou se dveře, udělám „Baf!“ a ostatní udělají vyděšené „Úúúú!“. (smích) Ona je to vlastně hezká představa státní návštěvy, ale vhodná spíš do divadla.

Neprohlásil jste kdysi, že české vtipkování je ‚strašlivá vlastnost‘?

Ano, ale tím nemyslím dělání si legrácek, nýbrž vtipkování v rovině, s níž souvisel také můj obraz oběšeného Švejka. Politik třeba získal x milionů a okázale tvrdil, že mu to dala nějaká babička, která to měla v polštáři a říkala: „Mladej pane, tady si to vemte, já nevím, co s tím, mě to tlačí.“ Všem bylo jasné, jak to je, ale říkali: „To je ale rošťáček!“ To je to děsné ‚vtipkování‘. A co se týče toho nebohého Švejka: Haška velmi bolel svět. Myslím si, že jako každý správný humanista neměl rád lidi. Jasně, to je nadsázka, mám však na mysli, že ať už to byl Beethoven, Mahler, nebo Einstein, všichni měli vysoký ideál lidství, ale sami lidi to kazili. I Hašek takto do Švejka projektoval něco jiného než jen mudrování nad pivem, ale bohužel se stal symbolem až hlouposti. Stejný obrat potkal Wericha – z něho se stal takový taoistický Švejk. Za totality byla v každé kanceláři fotka Wericha s citáty typu ‚voda je voda, lidi jsou lidi‘, což na jednu stranu mohou být velká moudra, ale na druhou stranu je to úplná blbost. Jezdil jsem za Werichem do Velhartic a on nebyl tím typem člověka, jaký z něj byl udělán.

Jsme zvyklí, že se prezident  vyjadřuje úplně ke všemu. Navázal byste na to?

Prezident by měl vědět, co se v jeho zemi děje, ovšem měl by se mimo svůj obor radit s odborníky, kteří daným problémům rozumějí tisíckrát líp. Pakliže má syndrom děda Vševěda či brouka Pytlíka, zákonitě působí na lidi jako rudý hadr. Tímhle způsobem fungoval i císař Vilém II., který také nejlíp věděl, jak se má zpívat soprán, jak se chovají koně, jak se řídí cirkus, jak se správně jede z Lübecku do Hamburku…

Mezi vaše obory patří vážná hudba. Čím to, že sice vzniká i dnes, ale skoro nikdo ty moderní kusy neposlouchá?

Skladatelé v tomto oboru si v rámci hledání svobody vymysleli tak šílená pravidla a pasti sami na sebe, že než je sami mohli splnit, mnohdy jim utekla muzika. Jde také o to, že umění se snažilo dorovnat vědě. To je pěkné, ale nemůže jedno napodobovat druhé. Hudba nemůže vzniknout jako špatná matematika. A naopak matematika nemůže vzniknout jako špatná sociologie nebo gastronomie. To je prostě zmatení pojmů. Na vysokých školách je dnes snazší získat grant, když si vymyslíte ‚katedru eschatologie piva‘ či ‚fotomasáže‘, než když děláte klasickou filosofii. Stále se hledají mezní hranice oborů, a to je dobře – nelze sedět na místě. Ale na druhé straně jsme tak dlouho bloudili v hraničních pásmech, až se nám trošku vylidnilo vnitrozemí.

Vidíte podobné zmatení i v politice?

Myslím, že je to zvláštní rys doby, a i politika je toho výrazem. V naší civilizaci se člověk stal pánem sama sebe a zbavil se autority nad sebou, ať ji nazýváme jakkoli. Autorita neznamená, že musím někam chodit a modlit se. Jde o to, odkud až kam můžu. Lidé se snaží rozšiřovat si hranice, nebo si jich ani nejsou vědomi, a pak vzniká bezuzdnost a rozmařilost, která už je na úkor druhých.

Mluvíte téměř jako tradicionalista, ale právě mezi nimi je zřejmě hodně lidí, kteří vás odsoudí už kvůli vzhledu.

A to je právě paradox, že já jsem skutečně v mnoha věcech tradicionalista!

Vaše kampaň asi bude paradoxů plná. Ostatně tohle je rozhovor pro časopis, který taky překračuje mnohé hranice.

To mi vůbec nevadí. Nakonec v mé opeře Válka s mloky taky zaznívá techno nebo skupina Salamandři, což je metalo-punk. Nedělím to na vznešené a nevznešené žánry. Vezměte si Straussovy valčíky, které vznikaly jako zábavná hudba. Jsou živé pořád, protože jsou zkrátka geniální. Kde jsou ty tuny a tuny vznešených symfonií z té doby? To je třeba i problém duchovní hudby a duchovního výtvarného umění. Pro mě není duchovní tvorba, že si někdo bere Pána Boha do huby. Pro mě je daleko duchovnější Radeckého marš či Slovanské tance, protože se tam vznáší Duch svatý.

Posloucháte také soudobou hudbu?

Já si jí i vážím, ale odrazuje mě, že to má verzi, refrén, verzi, refrén, a za tři minuty to přejde. Já nepoužívám muziku jako kulisu. Ani v autě si nemůžu skoro nic pouštět, protože jinak se přistihnu, že mám tendenci jet dvěstěpadesátkou, nebo naopak desetikilometrovou rychlostí. Navíc se mi to s dalšími podněty hned pojí do ‚filmu‘. Zajímavé je to třeba s Wagnerem, který má tematicky všude přírodu, ale přitom do té přírody nepatří, k ničemu z ní se nepojí. Ale když jsem jel z Budějic na sever a výjimečně jsem si něco pouštěl, najednou se mi ten Wagner dokonale spojil s Temelínem, úplně se to k sobě přisálo! Já sám sice dělám vážnou muziku, ale vůči tomu materiálu se chovám jako pankáč. Ale takhle se choval i Jan Dismas Zelenka nebo Hector Berlioz.

Jak hodnotíte hymnu Kde domov můj?

Tím, že nevznikala primárně jako hymna, to znamená rovnou ‚serem mramor‘, tak je pěkná, voňavá, takový hudební biedermeier.Když si vezmete cizí hymny, často bývají udělané podle vzoru God Save the King, což arciť není žádný zázrak, a když se to ještě rozvaří, tak to dochází do zrůdných metafor. Kdybych měl příležitost, občas bych ke Kde domov můj přidal svatováclavský chorál, protože to vlastně byla 800 let hymna téhle země. Zajímavé taky je, jak nám hudebně chybí slovenská hymna, ten rychlý dodatek.

Ještě k vaší kandidatuře: nikdo z vašeho okolí vás od ní neodrazoval?

Někteří říkali, že je to škoda, ať raději dál dělám muziku. Mají o mě strach.

Vy o sebe strach nemáte?

Podívejte, já to nikdy neměl tak, že by přede mnou šli trubači a troubili. Už během cesty ve svých oborech jsem si často musel prosazovat tak elementární věci, že ač tak možná nevypadám, jsem dost odolný.

Jak často přemýšlíte o svých šancích?

Bez této představy jsem vydržel třiapadesát let, takže myslím, že bych bez ní vydržel dál. Nemám to tak, že bych už dumal, kde bude v Lánech jaká almara a kobereček. (smích)

Pardon, můžu vás poprosit o svůj zapalovač? vy jste si ho přivlastnil s takřka klausovským grifem…!
 

Nojo! Já se přiznám, že tenhle reflex nemám v psacích potřebách, ale právě v zapalovačích. Ale vzhledem k tomu, že už se skoro nikde nesmí kouřit, tak i kdyby ta kandidatura nakonec vyšla, mezinárodní ostuda by z toho naštěstí nebyla…


Sdílejte:TwitterFacebookVytiskněte si:TisknoutTisknout
Tisknout

Další z rubriky

Příští rok přijdou na trh hodně realistické sexuální robotky

Příští rok přijdou na trh hodně realistické sexuální robotky

Totálně realistické "nafukovací panny" nejsou žádnou extra novinkou, nejnovější typy firmy Abyss Creations ale i tak posouvají ...

Číst více
Katolíci šílí z téhle fotky finalistek Miss Bumbum

Katolíci šílí z téhle fotky finalistek Miss Bumbum

Soutěž Miss Bumbum, jak už jistě víte, hledá každoročně tu nejlepší prdelku Brazílie. Letos se finalistky postaraly v téhle těžce ...

Číst více
Opilec s brutálním zářezem se stal hrdinou další photoshopové bitvy

Opilec s brutálním zářezem se stal hrdinou další photoshopové bitvy

Tohodle chudáka bez kalhot pověsili nejspíš jeho hodní kamarádi za plot tak, že mu vytvořili naprosto monstrozní trenýrkový ...

Číst více
Drsný jestřáb je větší tvrďák než Jason Statham

Drsný jestřáb je větší tvrďák než Jason Statham

Hlavním hrdinou poslední photoshopové bitvy se stal tenhle jestřáb s výrazem a postojem toho největšího hollywoodského tvrďáka.

Číst více
Reklama

Nejnovější články

GALERIE: Oteplilo se a cyklistky vyjely hodně na lehko

GALERIE: Oteplilo se a cyklistky vyjely hodně na lehko

Ne, tyhle holky se nespotí, ani když do toho budou šlapat hlava nehlava. Ale mohly by ofouknout, tak bacha.

Číst více
Páteční gify, jediná jistota dnešního světa

Páteční gify, jediná jistota dnešního světa

A už je to tady zase. Pátek, oběd se blíží, tak než se vyrazíte najíst, nezapomeňte užít naší pravidelnou dávku. Aplikace ...

Číst více
GALERIE: Potvrzeno! Příroda je pěkně nefér

GALERIE: Potvrzeno! Příroda je pěkně nefér

Příroda je občas docela svině. Zatímco někdy rozdává plnými hrstmi, jindy zase pěkně škudlí.

Číst více
GALERIE: Ženy, které zírají do lednice

GALERIE: Ženy, které zírají do lednice

Možná vám taky doma kdysi říkali, že se do lednice nečumí jak do televize. Ale tyhle holky? Ty na to zvysoka kašlou!

Číst více